Aktuality

Ve středu 26. 2. navštívily obě naše septimy soudní přelíčení Okresního soudu v Ostravě-Porubě.

Zhlédli jsme toho dne dva procesy: prvním bylo výtržnictví (v podobě opakované masturbace na veřejnosti), druhým neplacení výživného. Zhruba hodinu potom, co jsme se usadili v soudní síni, přišla paní soudkyně následovaná státním zástupcem a advokátem obžalovaného (všichni ve svých talárech se specifickým lemováním: obžaloba = červená, barva krve a symbol trestu, obhájce = modrá = barva naděje a spravedlnosti a soudce = fialová, značící v antických dobách bohatství a autoritu).

Samotný průběh soudu připomínal (jak nám řekla sama paní soudkyně) divadlo, v němž jsme my byli diváky. Všichni zúčastnění měli své role a těch se drželi: mluvili, když měli, odpovídali na otázky soudkyně a potvrzovali její výroky. Obhajoba i obžaloba byla klidná a nikdo nemusel ani zvednout hlas. Pokud jste někdy viděli jakýkoliv americký thriller ze soudního prostředí, dozajista byste čekali, že atmosféra mezi jednotlivými stranami bude napjatá, až nepřátelská. Že státní zástupce bude nemilosrdný lovec jdoucí po kořisti, advokát naopak opovrhovaný outsider bijící se jako lev, a oběma jim vládne vševědoucí soudce se železnou pěstí. No, toho se možná dočkáte v televizi nebo u nějakého vážně výjimečného případu. Z toho, co jsme viděli my, panovala mezi těmito stranami docela příjemná pracovní atmosféra.

Na soudu je jedna věc zajímavá a také velmi ubíjející – všechno se několikrát opakuje. Do záznamu, pro kontrolu, a aby bylo jisté, že odsouzený pochopil všechny skutečnosti (co je jeho trest, co by se stalo, kdyby jej ignoroval atd.). Chápeme jistě, že je to důležité, ale když jsme už počtvrté slyšeli, že pachatel je souzen za výtržnictví, někteří z nás už měli chuť zvolat „No nekecej!“ Je to zkrátka práce zaplněná papírováním a byrokracií, nemůžete prostě někomu říct, ať drží pusu, musíte být korektní a připomenout mu, že mu nebylo uděleno slovo a ať se laskavě zdrží komentářů.

Jedna zajímavost: někteří z nás si mysleli, že to, jak jsme se vetřeli do soudní síně a sledovali řešení něčích problémů, je neucitvé (družka, která přišla podpořit jednoho obžalovaného se dokonce málem nemohla dostat do soudní síně, protože díky nám už nezbylo místo). To je ale podle mě součást trestu i součást ceny, že se někdo rozhodl se s trestaným soudit (čistě teoreticky, žádný svědek nebyl přinucen svědčit a nikdo neřekl, že ta manželka musí od bývalého manžela vymáhat to výživné). Soudní úkony musí být tak jako zasedání sněmovny veřejné už z principu. Spravedlnost skrytá za zavřenými dveřmi je stejně pochybná jako zákony chystané v temném zákoutí někde o půlnoci. To je ale jen můj názor.

Mezi jednotlivými případy a poté i na konci se s námi paní soudkyně bavila a odpovídala nám na naše dotazy týkající se zákona, jejích osobních názorů na určité zločiny, jestli sleduje kauzy v televizi (ne) nebo zdali někdy nechala člověka, o kterém věděla, že je vinný, odejít bez trestu, protože ona vina nešla prokázat (ano). Několikrát zdůraznila lidský přístup jakožto důležitou věc pro budoucí soudce a právníky, stejně jako znalost lidské psychiky.

Studenti septimy A rovněž zažili drobný moment zadostiučinění, když paní profesorka Skálová položila soudkyni otázku a ta jí odvětila, že to nechápou ani studenti po pěti letech na právnické škole a bez barevných grafů to ani ona s třiceti lety praxe neumí moc vysvětlit. A pak že ty testy jsou snadné…

I přesto, že nás po čtyřech hodinách sezení na studené lavici (přerušených je občasným „Všichni přítomní vstaňte.“) určitě všechny bolela naše ubohá pozadí, přestože právnická mluva se svými „odstavec tenhle, paragraf támhleten“ pro nás byla srozumitelná tak napůl, i přes to všechno se jednalo o zajímavý, poučný a nevšední zážitek, který bylo v každém případě příjemnější sledovat z té nepohodlné lavice než z místa pro obžalované jen asi metr od ní.

Za septimy Petr Šlosarčík