Aktuality

Už při nástupu do autobusu se někteří jedinci doslova třásli nadšením. Vidina práce v Hyundai pro ně byla něco tak exotického, že už se nemohli dočkat, až uvidí pracovníky a roboty na vlastní oči. Má kamarádka však tuto radost nesdílela, projevovala známky lehké nervozity.

„Co když mě tam sebere robot a zabije?“ naříkala se zděšením v očích, sotva se autobus k areálu přiblížil.

Než jsme se však ke všemi očekávaným robotům dostali, nějakou dobu to trvalo. Bylo zapotřebí zhlédnout asi patnáctiminutový film, po kterém „nezůstalo ani jedno oko suché.“ Snímek působil lehce propagačně, jako by říkal, ať každý zavoláme rodičům a hned po exkurzi si jedeme Hyundai pořizovat. Dále nám v něm byla odhalena historie celé firmy, automobilka se představila v jiném světle, než jak ji známe z reklam…a ke konci jsme se dokonce dozvěděli něco o systému výroby vozidel v Nošovicích. Zkrátka se jednalo o něco zajímavější dokument.

Po úvodním snímku následoval přesun do haly, v níž jsme obdrželi opravdu slušivé reflexní vesty a ochranné brýle. Jako doplněk tohoto estetického oděvu bylo nutno použít sluchátka s mluveným komentářem, která nejednomu z nás dělala problém si nasadit. Zruční studenti gymnázia se holt poznají…

Jakmile jsme měli všechny bezpečnostní pokyny za sebou, mohla naše třída konečně nasednout do vláčků a odjet napříč dobrodružství. Paranoia z toho, že se vagóny od sebe odtrhnou a nás zabije nějaký robot, zmizela ve chvíli, kdy jsme projížděli jednotlivými budovami celého závodu a viděli tak pracovníky „v akci.“ Musím říct, že tento zážitek udělal radost i netechnicky zaměřeným studentům, jelikož rychlá jízda po areálu byla vážně něco.

Kromě odpočívadel, bufetů a automatů na kávu (některé z nás dokonce automaty zaujaly více než samotná exkurze) bylo možno spatřit tvrdě pracující zaměstnance. S kamarádkou jsme se shodly, že finanční obnos by nám za tuto práci vážně nestál. Osmihodinový provoz s krátkými přestávkami pro humanitně zaměřené studentky fakt není „to pravé ořechové.“

Muži i ženy soustředěně převáželi věci, které jakožto humanitně zaměřený člověk nedokážu ani pojmenovat. Pracovníci, ale i roboti montovali jednotlivé díly automobilů, jiné naprogramované automaty svařovaly auta a dokonce i ženy vykonávaly práce velmi těžké a náročné, které by kdejaký muž nedokázal. Připadalo nám to jako takový „technický svět,“ kde všechno šlape jako hodinky a jediná chyba by mohla mít fatální následky. Docela horor, nemyslíte?

Díky mluvenému komentáři a sluchátkům, která se mi nakonec taktéž podařila nasadit, jsme se dozvěděli informace například o pracovní době zaměstnanců, bezpečnosti na samotném pracovišti, či zajímavost, že za 1 rok vyšle automobilka v Nošovicích do světa až 350 000 aut.

Po projížďce vláčkem byl (ostatně jako na každé exkurzi) čas na dotazy. Když se jedna z mých kamarádek zeptala na průměrný plat pracovníka, myslím si, že celá dívčí část třídy uznala, že mnohem bezpečněji by nám bylo třeba v Hrušce na Kotvě, kde na nás místo kusu auta může maximálně spadnout krabice s mlékem.

Ke konci bych ráda řekla, že jsme přes prvotní strach nebyli zajati roboty, vše jsme přežili a exkurzi si náramně užili.

Kateřina Rusnoková, kvinta